Proč je důležité ustát dětský pláč (a co nám tím děti říkají)

U nás doma pláčeme.

Včera večer plakala dcera, pak se přidal syn. Neměli pro to v tu chvíli žádný konkrétní důvod. Nikdo se nezranil, nikdo na ně nekřičel. Jen jsem to sledovala a objímala je. Pak přišel klid.

Když byli malí, snažila jsem se je utěšit, někdy odvést pozornost. Jejich slzy ve mně vyvolávaly nepříjemné pocity, otevíraly ve mně moje zranění. Teď už vím a mám to vyzkoušené, že slzy přináší úlevu od nahromaděných emocí: strachu, stresu, smutku, dokonce zlosti.

Někdy se přistihnu, že zadržuji emoce (naučený program). Většinou mi to odzrcadlí moje děti. Dají mi najevo, že jim není dobře s maminkou, která je strohá, nepřístupná a troufám si říct, od níž v tu chvíli necítí lásku. Když si to uvědomím, dovolím si cítit, někdy si poplaču, přijde uvolnění a pocit lásky. Mně i dětem se uleví.

Emoce, které v sobě dlouhodobě potlačujeme, v těle stagnují. To může vést až k nemocem. Nestačí potlačit příznaky – je potřeba jít k příčině, uvolnit zablokovanou energii, dovolit si cítit a pustit. Někdy to přijde jako přehrada, která se protrhne – a to je v pořádku.

Pláč není slabost. Pláč je léčení.

A někdy na to nemusíme být sami. Někdy pomůže blízký člověk. A někdy je na čase požádat o odbornou pomoc.